BMO Vancouver Half Marathon 2018

Ještě než jsem odletěla do Kanady, našla jsem si tuhle sportovní událost a rozhodla se, že 6. 5. 2018 poběžím maraton ve Vancouveru. Registraci jsem si ale nekoupila, protože jsem nevěděla, jestli tady touhle dobou ještě vůbec budu.
Teď jsem ráda, že jsem to neudělala a dala tomu čas. V Kanadě totiž, poprvé v životě, mám vážně fyzicky náročnou práci a tak jsem neměla možnost dostatečně natrénovat, abych mohla maraton běžet a neriskovat život.

Popravdě jsem neměla moc času ani na pořádný tréninky na půl maraton. Ale u týhle vzdálenosti prostě vím, že to uběhnu, když nemám zranění a když něco vyloženě nepo…
Poslední dva týdny před startem byly vážně těžký. Byla jsem pořád v práci, do toho každý úterý, středy a pátky po práci večer škola a kolikrát jsem se nestihla ani najíst, natož pořádně. Takže svědomí mě den před pěkně potrápilo (možná i ta práce). Bylo mi blbě, všechno mě bolelo, hlavně záda, na záchodě jsem byla asi stokrát. Z toho jsem ale měla radost, říkala jsem si, že aspoň bude v neděli klid – nebyl!

Dostat se včas na start BMO Vancouver Half Maratonu

Velká challenge bylo i to, dostat se na start závodu aspoň o hodinu dřív. Startovalo se v 7:00 ráno, tzn. nejpozději v 6:00 tam. Ode mě z Burnaby do Queen Elizabeth Park docela velká potíž, protože tak brzy ráno v neděli nejezdí SkyTrain a tak mi Google vypočítal, že abych tam byla v 6:00, musela bych vyrazit kolem
!čtvrté ráno! a zhruba čtvrtinu cesty jít pěšky. Jako proč ne.

Cesta na start BMO Vancouver Half Marathonu

Naštěstí už jsem si tady udělala kamarády a jeden z nich mi nabídl, že mě ráno vyzvedne v 5:30 a hodí mě tam. A to jako zní líp, než vstávat ve tři a dvě hodiny se táhnout přes “celou Britskou Kolumbii”, že jo.

Poslední přípravy před startem

Na místě jsem byla už před šestou ráno a měla jsem v plánu, že tentokrát to vezmu hodně vážně a udělám si běžeckou abecedu a pořádně se rozběhnu těsně před startem a dojdu si na záchod. No, nic z toho se nekonalo. Jak jsem tam tak stála mezi všema těma běžcema, nějak se mi zastesklo po mámě a musela jsem jí zavolat. Mluvily jsme spolu tak dlouho, že jsem málem promeškala start ve frontě na poslední akutní čůrání. Aspoň, že tak.

Je tohle start půl maratonu nebo maratonu?

Eliťáci startovali v 7:00 a my v 7:05, jenom díky tomu jsem nepromeškala můj start. Myslím, že maratonci startovali až v 8:30. Bylo to fajn, emoce a adroš svištěly vzduchem, ale něco mi tam mezi těma tisícovkama lidí po výstřelu chybělo. Po pár vteřinách mi to došlo – Vltava!! Tady hráli Eye of the Tiger. Ale dojatá jsem byla i tak. Říkala jsem si “Já jsem v Kanadě, na startu půl maratonu! Zvládla jsem to!” a najednou mě vyrušil týpek otázkou: “Je tohle start půl maratonu nebo maratonu?” To mě hodně rozesmálo, odpověděla jsem mu a běželi jsme.

Start BMO Vancouver Half Marathon, Photo: Christopher Morris / RUNVAN®
Start BMO Vancouver Half Marathon, Photo: Christopher Morris / RUNVAN®

Hlavně nepřepálit start

První kilometry byly s kopce a to já mám ráda, letěla jsem jako blázen. Musela jsem se hodně brzdit, protože vím, jak moc je to těžký, když přepálím start a pak se musím trápit nekonečný kilometry.

Mapa trati BMO Vancouver Half Marathonu

Pan Bobík a křeče v chodidlech

Po pěti kilometrech už jsem měla ale jiný starosti. Takový ty moje standardní noční můry, který mě provázejí snad vždycky. Takže na 5. kilometru mě začal tlačit pan Bobík!! Hrůza! Co budu dělat??? Bude po cestě možnost to vyřešit důstojně? Na čas neběžím, tak noaco, můžu se zdržet v budce. Ale stihnu to k ní?? Naštěstí to na sedmým kilometru začalo trochu ustávat a mě se na pár vteřin ulevilo.

Přesně do tý doby, než mě začaly brát křeče do chodidel a prstů u nohou. Neeeee, to snad ne. Už vím, jak je to hrozný, to prostě do cíle nepřestane, bude to jenom horší a horší! Snažila jsem se na to nemyslet a myslet pozitivně. Proběhla jsem kolem kadibudky na desátým kilometru a byla ráda, že aspoň Bobík zase spí a je klid. To trvalo přesně do 11. kilometru! A pak začalo být zle.

Všechno se obrátilo k lepšímu na 13. kilometru

Zachránily mě kouzelný budky zhruba na 13. kilometru.
Zpětně mě baví to, jak v různých situacích přistupuju ke stejným věcem různě. Normálně bych si nesedla, dělala všechno proto, abych se ničeho nedotkla a byla co nejdřív pryč, čistá a upravená, aby nikdo nic nepoznal.
V tuhle chvíli mi bylo jedno všechno, kromě jedný věci, ať stihnu stáhnout kalhoty. Naštěstí bylo všechno čistý, i průběh a na cestu zpátky na trať jsem si napumpovala antibakteriální mýdlo. Ačkoli mi na startu záleželo na tom, abych vypadala dobře, teď jsem si cestou ještě donatahovala kalhoty a rovnala triko. Došlo mi totiž, že oproti všem očekáváním a celkem dlouhý zastávce, mám pořád ještě dost dobrej čas a mohla bych se vejít pod dvě hodiny, s čímž jsem vůbec nepočítala. Tak se mi to nechtělo zkazit.

Pak už všechno šlo mnohem líp, ani ty křeče v nohách mi nepřišly tak děsný, jako předtím. Měla jsem i možnost se kochat okolím a myslet na to, jaký to bude v cíli. Jestli už tam na na mě čekají moji kamarádi a jestli je uvidím, a taky jestli se odvážím vytáhnout českou vlajku, kterou jsem měla poctivě složenou v kapse. Původní plán byl, že poběžím celou trasu s vlajkou, pak jsem ale plán změnila, protože jsem nechtěla udělat ostudu, kdyby se něco nepovedlo.

Kde jsou ty boží houbičky od RunCzechu??!!

Poctivě jsem pila vodu po troškách na občerstvovačkách a všechno šlo dobře. I přes to, že nikde nebyly ty zázračný osvěžovací houbičky, který máme vždycky od RunCzechu. Ach jo! Ty houbičky mi vážně moc chyběly. Ulevilo se mi, že neběžím maraton, už bylo dost vedro.
Přepla jsem hudbu z mýho běhacího playlistu na Hardcore Italia a nasadila cílový tempo.

Poslední kilák, nejtěžší úsek

Pak přišel poslední kilometr do cíle. Nevím co se stalo, ale začalo mi být divně a měla jsem pocit, že to nemůžu zvládnout. V ruce jsem držela složenou vlajku a nebyla si jistá, jestli si můžu dovolit jí rozbalit. Do toho mi začaly chodit na hodinky zprávy od mámy, bohužel na WA, tak jsem si je nemohla přečíst. Bylo mi blbě, na ruce mi vybrovaly ty zprávy, Hardcore mě bičoval do tempa, který jsem nezvládala a už jsem byla v poslední rovince a v dálce viděla cíl. Jak já tohle nesnáším – vždycky! Mám pocit, jako že běžím co můžu, ale jsem pořád na místě.

Rozbalila jsem vlajku, vypnula Hardcore, vynutila úsměv (aspoň jsem si to myslela) a přeběhla cílovou čáru a pak … se málem pozvracela. Naštěstí málem, takže nakonec snad žádná ostuda s vlajkou.

A dál už bylo všechno jenom boží! Dostala jsem medaili, krásnou! Pak jsem dostala višňový pitíčko, banán, sendvič a sušenku. O kousek dál nám rozdávali v malých kelímcích pivo. Nesmí se tady pít na veřejnosti, tak nás naháněli do takový ohrádky, kde jsme to museli vypít a pak jsme teprve mohli pokračovat dál.
Zastavila jsem se ještě jednou v budce a udělala si symbolický selfiečko s medailí.

Running Sashimi BMO Vancouver Half Marathon

Potom jsem volala mámě a ta mi řekla, že mi to moc slušelo v tý podprsence, ale že jsem neměla tu vlajku, škoda.
Jako vážně?! Moje vlastní máma nejen, že mě nepoznala, ale ještě si myslí, že bych běžela v podprsence! Zprdla jsem mámu, ta pak zprdla mě, řekly jsme si, že se milujeme a já se pak vydala s mýma super cool spolubydlícíma na brunch. Fandili mi v cíli a přinesli mi za odměnu donut.

Podtrženo sečteno

Můj první půlmaraton v Kanadě byl boží, děsně jsem si to užila, jsem šťastná a zaběhla jsem si osobák. Prostě snová neděle.

Ale tý atmosféře na závodech RunCzech se stejně nic nevyrovná. Teda aspoň podle mě. Tady ve Vancouveru to nebylo zdaleka takový srdíčkový, pěkný a akční, jako u nás v Praze.

Running Sashimi Alexandra Results